DOUBRAVKA

Kraj: Ústecký
Okres: Teplice

Doubravská hora tvoří dominantu uzemí mezi Českým Středohořím a Krušnými horami.

Stavbu hradu na Doubravské hoře začal a v r. 1483 dokončil vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk. V r. 1488 se stal pánem Doubravské hory syn Jana Ilburka – Vilém. V r. 1507 si Vilém vyžádal u krále propuštění Doubravské hory z panství mosteckého hradu a získal ji do dědičného držení spolu s vesnicemi Trnovanami a Šanovem. Jeho syn Volf z Vřesovic založil pod hradem oboru obehnanou zdí. Postupně získal statky Teplice, Krupku, Kyšperk a mnoho dalších. Zemřel v r. 1569 a majetek rozdělil mezi manželku, bratra a dcery.

Pro velké neshody a finanční potíže dědici brzy o hrad přišli. V posloupnosti držitelů hradu se vystřídala celá řada jmen, mezi nimi též Vilém z Rožmitálu, císař Rudolf II., Lobkovicové, Kaplířové. Až po r. 1590 s přechodem do majetku Vchynských se začala další významná část historie hradu.

Radslav Vchynský z hradu spravoval teplické panství znovu spojené s Doubravskou horou a v té době se začaly budovat mohutné vnější hradby a hrad byl přestavěn na pevnost – sedm okrouhlých věží u vnitřní obvodní zdi s mohutnými bastiony zajišťovalo dělostřeleckou obranu hradu, zatímco vnější pás hradeb chránil před ostřelováním. Přestavbu hradu na pevnost dokončil Vilém Vchynský.

Pevnost sehrála významnou úlohu za třicetileté války, kdy strategický význam hradu zvyšovala blízkost zemské hranice. Když v r. 1626 byla na hradě dokončena stavba panského sídla, vypukl požár a budovu zcela zničil. V r. 1630 se objevilo nebezpečí vpádu saských vojsk do Čech, a proto byla na hrad dosazena posádka císařského vojska v síle 100 mužů pod vedením Pertolda z Valdštejna.

V r. 1631 vtrhli do země Sasové, obsadili Teplice a po sedmitýdenních bojích pevnost na Doubravské hoře padla. Vilém Vchynský byl zajat a odvezen do Drážďan. Již v červenci r.1632 císařská vojska hrad znovu obsadila a držela jej do května r.1639. Vilém Vchynský, který se postavil proti císaři, byl r. 1634 zavražděn. Jeho majetek byl zabaven a císař jej věnoval polnímu maršálkovi Janu z Aldringenu.

V červenci r. 1634 vpadli do Čech Švédové a Sasové, kteří obsadili Teplice. Doubravská hora byla 12 týdnů obléhána, ale velitel Michal Glotzeusen ji s posádkou ubránil. Znovu byla Doubravská hora dobývána v r. 1639. Tepličtí občané se uchýlili pod ochranu hradu, avšak v květnu jej Švédové pod vedením Zdeňka z Hodic dobyli. Pod Doubravkou vzniklo velké vojenské ležení, odkud vojáci pustošili široké okolí.

Na jaře v r. 1640 byli Švédové vypuzeni ze země. Až do r. 1644 zde sídlili císařští vojáci a pak byla pevnost opuštěna. Pevnost v podstatě mnohem víc posloužila nepříteli než na obranu země, proto ji hejtman Litoměřického kraje Gottfried ze Salhauzenu poručil v r. 1655 zbourat.

Teprve v r. 1791 byl kopec zpřístupněn veřejnosti, když si zde panský hlídač Josef Ritschel upravil kasematy na obydlí.

V r. 1884 nechal provést Edmund Clary–Aldringen na zřícenině značné úpravy. K malé hospůdce zřízené v r. 1855 nechal vybudovat v prostoru dřívějšího rytířského sálu jídelnu a přistavěl další restaurační místnosti. Zbytky západní věže byly přizděny do původní výše a zakončeny střechou. Věž pak sloužila jako rozhledna. Restaurace v r. 1896 vyhořela.

K obnovení stavby přizval Carlos Clary–Aldringen architekta Bedřicha Ohmanna, pozdějšího profesora pražské Umělecko-průmyslové školy a vídeňské Akademie. Ten ji pojal v duchu romantizující novogotiky, hledající inspiraci v prostředí rytířských hradů. Interiér restaurace měl vzbuzovat dojem hradní síně.

Od r. 1966 sloužily budovy na Doubravské hoře Svazarmu, který se staral o zachování pozůstatků někdejší pevnosti. V dnešní době je uživatelem budov Asociace víceúčelových technik sportů a činností, AVZO ČR DOUBRAVKA (dřívější Svazarm). Restaurace je momentálně uzavřena.

Doubravská hora mnohokrát inspirovala známé i méně známé umělce – malíře C. Crolla, K. H. Máchu, C. D. Richtera, E. G. Doerella. Hradní zříceniny podněcovaly fantazii spisovatelů ke spřádání příběhů o rytířích, mordech, tajných chodbách a zjevování duchů. Jejich autoři jsou již dávno zapomenuti, ale vymyšlené historky se dlouho tradovaly jako součást místního folklóru.