MUZEUM KROMĚŘÍŽSKA - PAMÁTNÍK MAXE ŠVÁBINSKÉHO

Číslo magnetky 412

Kraj: Zlínský

Okres: Kroměříž

 

Muzeum Kroměřížska má své sídlo v Kroměříži, ale spravuje také Zámek Chropyně, památky lidové architektury a větrný mlýn v Rymicích u Holešova a další větrný mlýn u Velkých Těšan.

 

V budově muzea na Velkém náměstí v Kroměříži můžete celoročně navštívit jak stálé expozice, tak i zajímavé krátkodobé výstavy, tvořivé dílny, programy pro školní děti a mládež, přednášky či konference. Jistě vás zaujme rozsáhlý památník kroměřížského rodáka Maxe Švabinského i v tajuplném sklepení umístěná expozice nejstarší historie města – od mamutů po baroko. Archeologické nálezy a příroda v regionu jsou obsahem další expozice „Příroda a člověk“.

 

Ostatní objekty jsou přístupné v sezónu, tedy od dubna do září. Na Zámku Chropyně si nenechejte ujít velkou sbírku zbraní či stále prostřený stůl krále Ječmínka, ale i atraktivní výstavy v zámecké galerii. V Rymicích na vás dýchne kouzlo doškových chaloupek, nahlédnete do historie větrného mlynářství a navštívíte větrný mlýn. Další větrný mlýn je pak nedaleko Kroměříže, u Velkých Těšan. Ten se stal se pro svou zachovalost a autenticitu národní kulturní památkou.

 

Klasik a stálice českého výtvarného umění Max Švabinský patří jistě mezi nejznámější a nejvýznamnější kroměřížské rodáky. V jeho rodném městě má již řadu let reprezentativní přehled celoživotní tvorby. V roce 2013 byl obohacen o jedno z jeho nejznámějších děl - Splynutí duší - jehož rozměrově menší verze je umístěna v Národní galerii v Praze.

 

Památník Maxe Švabinského, slavného kroměřížského rodáka, byl jako stálá expozice Muzea Kroměřížska otevřen v říjnu roku 1976. V dubnu 2002 byla zahájena jeho zatím nejrozsáhlejší proměna, která se dotkla vzhledu, vybavení i obsahu. Autorkou návrhu se stala kunsthistorička Jana Orlíková ve spolupráci s pracovníky muzea. Slavnostní otevření proběhlo v dubnu 2003 za účasti paní Zuzany Švabinské - Vejrychové. V šesti sálech je chronologicky uspořádán výběr umělcova díla. Téměř 130 originálů (olejomalba, grafika, kresba) představuje sedm desetiletí Švabinského tvorby, kterými Vás provede katalog Jany Orlíkové - Okouzlený milovník života.

 

Max Švabinský se narodil 17. září roku 1873 v Kroměříži. Patří spolu s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem ke generaci malířů, která připravovala nástup našemu modernímu umění dvacátého století. Švabinského kreslířské a malířské začátky se v průběhu devadesátých let formovaly v průniku dobových tendencí plenérového realismu, symbolismu a secese. Rodinné prostředí a portrét byly východisky a jistotami, o které se opíral a z nichž čerpal pro svou tvorbu nejvíce podnětů.

 

Od konce devadesátých let pobýval Švabinský s manželkou Elou často u Vejrychů v Kozlově u České Třebové. Tam ho inspirovala nejen krásná pohorská krajina, ale v Kozlově se zrodila také díla s intimní poezií jako je Kamélie či Rajky, tam také vznikl Chudý kraj a velké monumentální akvarelované perokresby Dvě matky a Velká rodinná podobizna, která patří k vrcholným dílům Švabinského.

 

V Kozlově se také počátkem století začal soustavně zabývat grafikou, především leptem a mezzotintou, což bylo logickým vyústěním jeho kreslířského nadání. Stále častěji začal svěřovat grafice i své nejzávažnější umělecké výpovědi. Za vysokou hodnotu grafické tvorby byl roku 1910 jmenován profesorem pražské Akademie. V listech Rajské sonáty r. 1917 rozšířil svůj projev o dřevoryt a v té době už význam jeho grafické tvorby začal převažovat nad malířskou.

 

Ve třicátých letech dostal příležitost vyjádřit se v monumentálních formách. Po mozaikách pro Národní památník na vrchu Žižkově kreslil kartóny pro tři barevná okna pražského svatovítského chrámu. V těchto dílech mohl dokonale uplatnit syntézu svého malířského a kreslířského nadání. Se stejně intenzivním výtvarným zájmem však v téže době dovedl navrhovat grafickou miniaturu poštovní známky. Na prvním zasedání vlády byl v roce 1945 jmenován národním umělcem.

 

Max Švabinský zemřel 10. února 1962 a téměř až do posledních dnů kreslil. Příroda se mu omezovala na obzor chodovské zahrádky, později jen na okno, větvičku či motýla. I v tom však dovedl vyjádřit své celoživotní vyznání – obdiv a lásku k přírodě.

Foto