VIKŠTEJN

Kraj: Moravskoslezský

Okres: Opava

Hrad Vikštejn stával na vysokém skalnatém vrchu nad řekou Moravicí asi 5 km severně od Vítkova. Dochovaly se z něho mohutné zříceniny, které ukazují na jeho velikost a výstavnost (udivují zejména velké a dobře zachované sklepy). Zbytky dnes zakrývá les. Přístup k hradu vede po staré hradní cestě od severu ze silnice Opava-Vítkov; jinak je hradní svah na všech stranách velmi srázný.

Hrad vznikl asi v polovině 13. století a jméno dostal podle svého legendárního zakladatele Vítka z Kravař. Sloužil k ochraně jižní části opavského knížectví. V době svého vzniku nebyl – podobně jako řada jiných hradů – ještě příliš velký; měl asi jen jednu obytnou věž, nádvoří a za ním hospodářské budovy. Celý objekt obklopovala pevná zeď se střílnami. O nejstarších vlastnických poměrech hradu chybějí podrobnější zprávy. První písemný doklad o Vikštejně totiž pochází až z r. 1377, kdy při dělení Opavska mezi knížecí bratry hrad spolu s městem Vítkovem a vesnicemi Klokočovem, Lhotkou u Vítkova, Čermnou, Radkovém, Krkošicemi a vsí Scobirwicz (poslední dvě později zanikly) patřil jakémusi panu Adalbertovi. Brzy poté přešel hrad zřejmě přímo do majetku opavských knížat, neboť kníže Přemek daroval v r. 1394 les u hradu opavské komendě řádu německých rytířů. Na hradě sídlili pak knížecí purkrabí, kteří se často psali též „z Vikštejna", což poznání vlastnických poměrů silně ztěžuje. Kníže Přemek odkázal před svou smrtí v r. 1433 Vikštejn manželce Heleně, kněžně bosenské, a když i ta brzy zemřela, získala jej knížata Vilém a Arnošt.

V roce 1447 se na Vikštejně uvádějí bratři Budivoj a Jindřich z Moravice, není ovšem jisté, zda jako purkrabí, nebo jako vlastníci. Budivoj se již v r. 1455 píše též „z Vikštejna". O deset let později mu kníže Arnošt dal vložit vikštejnské panství do zemských desk knížectví opavského. Je pravděpodobné, že Budivoj byl zprvu hradním purkrabím, vypomohl opavským knížatům ve finanční tísni a odměnou za to získal Vikštejn nejprve do zástavy a pak do vlastnictví. Byl rytířem velmi výbojným; celá řada soudních půhonů dokazuje, že z Vikštejna přepadal statky okolní šlechty. Když král Jiří z Poděbrad v r. 1464 koupil opavské knížectví a dal je svému synu knížeti Viktorínovi, postavil se mu Budivoj na odpor, ztratil však za to všechny své statky a uprchl ze země; v pozdějších bojích mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem zahynul jako Matyášův straník. Vikštejn získal opavský zemský hejtman Bernart Bírka z Násile, který podléhal přímo králi a byl jeho věrnou oporou v bojích s Matyášem Korvínem a Zelenohorskou panskou jednotou. Po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) přešel kníže Viktorín, zajatý mezitím Matyášem, na jeho stranu. Bernart Bírka odešel ke dvoru krále Vladislava II. do Prahy a na Vikštejně zůstal jeho syn Hynčík. Toho nutil kníže Viktorín, aby se mu podrobil, a když Hynčík Bírka odmítl, zajal ho a Vikštejn oblehl. Avšak na hradě se ubránila statečná Hynčíkova manželka a s ní hradní manové Jan Dětoch ze Šumvaldu na Starých a Nových Těchanovicích a Jan Čapek z Valteřovic na Domoradovicích. Tato zpráva je důkazem, že Vikštejn, který v té době byl zřejmě již přestavěn na pevnost většího významu (není ovšem známo, jak přesně vypadala), měl svůj dosavadní obranný systém rozšířený i o soustavu hradních manů, později ovšem zaniklou. Když nastalo v bojích příměří, jednalo se o sporu v r. 1473 na zemském soudě v Opavě, k dohodě však nedošlo a brzy nato vzplály boje znovu. Hynčík Bírka dovolil přitom používat Vikštejn jako vojenskou základnu i dalším Matyášovým odpůrcům na Opavsku, pánům Štosům z Kounic. Knížeti Viktorínovi přitáhl v srpnu 1474 na pomoc sám Matyáš, který chtěl současně zlikvidovat všechny své slezské protivníky. Hynčík Bírka byl v bojích znovu zajat a hrad Vikštejn Matyášova vojska dobyla a rozbořila.

Hynčík Bírka z Násile však zůstal po skončení česko-uherských válek nadále pánem Vikštejna a hrad opravil. Když se v r. 1501 stal opavským knížetem Zikmund Jagellonský, Hynčík se bránil i jemu a nechtěl ho přijmout na hradě, odvolávaje se na starou výsadu, že podléhá jedině králi. Na rozkaz krále Vladislava II. se však o rok později podrobil. Brzy nato zemřel a Vikštejn zdědili jeho synové Bernart, Jiří, Hynek a Vok; od r. 1506 vlastnil Vikštejn jen Bernart. Po jeho smrti v r. 1518 se držitelé hradu rychle střídali, až v r. 1525 koupil panství Jan Planknar z Kynšperka.

Nový vikštejnský pán byl významnou osobností na Opavsku; v r. 1537 se stal opavským nejvyšším zemským sudím. Za něho došlo k velmi důkladné přestavbě hradu (trvala celá desítiletí), která dala Vikštejnu jeho konečný vzhled. Přestavba, zahájená v r. 1532, sledovala zprvu hlavně obranné důvody. Proto byly na severní straně na ochranu přístupu do hradu vyhloubeny a zčásti ve skále vylámány dva příkopy, navršeny zemní valy a kolem hradu byl vybudován nový pás vysokých hradeb s celým obranným systémem kolem vstupu do něj. V další etapě byl postaven na jižní straně nový panský dům. Věž i všechny starší části hradu byly postupně přestavěny. Stavba pokračovala i po Janově smrti v r. 1556, neboť ještě v r. 1558 určil jeho syn Bedřich ve své závěti 500 zlatých rýnských na stavbu hradu. Konečným výsledkem bylo pohodlné a bezpečné panské sídlo (Vikštejn byl považován za nejpevnější hrad na Opavsku a byl téměř nedobytný).

V roce 1576 se Janův syn Jan Planknar rozdělil o vikštejnské panství s dcerou svého zesnulého bratra Jiřího Magdalénou. Ta se brzy provdala za Adama Oderského z Lidéřova a Jan Planknar prodal v r. 1591 svůj díl s hradem Vikštejnem Janu staršímu Bravantskému z Chobřan. Paní Magdaléna se nakonec pro neshody se svým manželem uchýlila na Vikštejn pod ochranu syna Jana staršího Bravantského Mikuláše, který brzy po svém otci převzal získaný díl panství. Zároveň mu svěřila do ochrany i druhou polovinu vikštejnského panství. Adam Oderský se bránil, podal na Mikuláše Bravantského žalobu a zřejmě proti němu podněcoval i odpor poddaných ze své části panství. Tímto odporem byl Bravantský v r. 1594 vyprovokován k několika nepředloženým činům. Záležitost se dostala až k dvorským úřadům v Praze a Bravantský tam byl v r. 1598 vězněn. Nakonec sáhl k otevřenému boji. Za to byl prohlášen zemským škůdcem a hrad Vikštejn byl v r. 1599 obležen 300 ozbrojenci zemské hotovosti a dobyt. Mikuláš Bravantský a paní Magdaléna však z hradu unikli a uprchli do Polska. Pozdější tradice udělala z Mikuláše Bravantského násilníka a lupiče. Jeho zachované dopisy však svědčí o tom, že byl velice vzdělaný a že si zakládal na šlechtické cti.

Vikštejnské panství bylo po Mikulášově útěku opět spojeno a získal je Adam Oderský. Za něho byl v r. 1611 sepsán urbář panství, který popisoval i hrad Vikštejn. Zachovala se v něm zmínka o nové šindelové střeše – hrad byl asi tehdy opravován. Po něm zdědili Vikštejn jeho synové Vilém Alexandr a Jiří Adam. Za vpádu Dánů v r. 1626 se Vikštejn, hájený nepočetnou posádkou, vzdal bez boje. Oba bratři Oderští přešli po nezdařeném pokusu o útěk do dánských služeb. Na Vikštejně zůstala dánská posádka a Mikuláš Rohr z Kamene, jeden z opavských emigrantů sloužících Dánům, tu dal vyhloubit zákopy. V druhé polovině července 1627 přitáhlo na Opavsko dvěma směry císařské vojsko, kterému velel Don Baltazar Marradas, a dánská posádka na Vikštejně se mu vzdala. V r. 1629 byli Oderští pohnáni před vyšetřující komisi za své chování za dánského vpádu. Jiří Adam byl potrestán pokutou 50 tolarů, kterou jeho matka hned zaplatila prstenem, Vilém Alexandr však přišel o vikštejnské panství. Koupila je Hedvika ze Seitendorfu, provdaná za Jindřicha Vilémovského z Kojkovic, a po její smrti připadlo panství v r. 1639 jako zástava císařskému generálnímu proviantmistrovi Kryštofu Egsteinovi z Ehrenecku. Nový pán na hradě nesídlil, přesto však dal v r. 1640 sepsat nový urbář panství, v němž byl důkladně popsán i hrad: „Hrad Vikštejn leží na dosti vysoké skále, k níž jest jediný příjezd z opavské cesty. Na druhé straně proti pohoří je zcela neschůdný, ale na straně proti Vítkovu možno projít pěšky nebo koňmo. Ve zmíněném hradě jsou tyto světnice, sice na spadnutí, ale k nalezení: u vchodu přes most je zděná vrátnice, dvě patra vysoká, pod ní nejprve klenutý sklep, nad ním vrátnice a po pravé straně vrátnice světnice a komora, vše klenuté, po levé straně konírna pro deset koní. V druhém poschodí předsíň a po každé straně světnice a komora. U vrátnice po pravé straně je světnice a komora, pod nimi pivní sklep, též vodní potrubí, ale velmi sešlé. Pak je v zámeckém příkopu mezi hradbami ve skále vytesaná studně s dobrou vodou, aby v případě potřeby byla v zámku nutná voda. Po pravé straně od příjezdu je zeď tak dlouhá jako vnější zámek, do níž mohou být vestavěny světnice se stájemi. Naproti druhému patru je chlév, v němž v případě nouze může být chováno několik kusů hovězího dobytka. Dále za tím stojí klenutá kovárna se vším kovářským náčiním. Pak je zděná stavba dvě poschodí vysoká, která objímá zčásti vnitřní zámek, pod ním po pravé ruce klenutá stáj pro 32 koní, pekárna a světnička, nad ní prostorná předsíň, velká světnice a po druhé straně komora, nahoře pak dvě velké sýpky. U vchodu do tohoto patra a vnitřního zámku, který je klenutý, je po levici světnice, komora a malá komůrka. Dále následuje větší obytné stavení, dvě patra vysoké a zvláštní zdí obehnané, se dvěma nádvořími a klenutým sklepem skrze celé patro. Ve vchodu do prvního poschodí a druhého nádvoří je klenutá předsíň, vpravo velká komora a pak nedaleko od toho klenutá kuchyňka, podle toho točité schody, odkud se jde do světnic prvního patra. Po levé ruce ve vchodu prvního poschodí je prostorná jídelna a klenutá kuchyně. Na druhém patře je po levici sál, po pravé straně velká světnice s komorou, na straně schodů nebo točitých schodů malá klenutá světnička, pak komora, naproti velká světnice, potom komora, nad ní nahoře rozličné pěkné sýpky. Po obou stranách vnitřního dvora jsou malé, z desek sbité komůrky. V zadní části patra je velký klenutý sklep, nad ním chodba s klenutím, vedle klenuté schody až pod střechu. V druhém patře nad klenutím je světnice, u ní malé klenutí a opět jedna velká komora s malou dřevěnou komůrkou. V třetím poschodí je prostorná předsíň, pak prostorná kuchyně a klenutá spací komora, ještě výše u schodů malá komůrka a pěkné sýpky. Pak vysoká kamenná věž, nahoře klenutá. Nota: všechny tyto budovy se svými světnicemi a sýpkami byly nalezeny vydrancované, takže není možno je toho času řádně obývat ani sýpek používat, ačkoliv za nynějšího hejtmana byla již provedena všelijaká zlepšení." Poblíž hradu byly ovocné zahrady, chmelnice, pod hradem na řece pivovar, pila a mlýn.

V tehdejší nepokojné době byl hrad Vikštejn udržován jen pro vojenskou posádku v síle 20–30 mužů. Okolí bylo dějištěm stálých srážek mezi císařskými a Švédy, kteří měli posádku ve Fulneku, a snad i sám hrad zažil nové boje. Památkou na ony doby je kamenná koule vsazená do zdi panského domu na hradě. V okolí hradu řádili tehdy loupežníci. Jeden z nich, Adam Jakubec, popravený se dvěma společníky v r. 1647 v Opavě, přiznal, že již předtím byl uvězněn na Vikštejně, odkud uprchl. Z obavy, aby Vikštejn nepadl do rukou nepřítele, nařídil v r. 1648 slezský zemský velitel generál Gonzaga hrad zničit. Rozkaz vykonal velitel Opavy, který dal značnou část objektu vyhodit do povětří.

Po smrti Kryštofa Egsteina z Ehrenecku v r. 1650 se držitelé panství rychle střídali, až je v r. 1657 získal po velkém úsilí zpět Vilém Alexandr Oderský z Lidéřova. Hrad Vikštejn opravil tak, aby byl obyvatelný, a bydlel v něm do své smrti v r. 1671. Jeho potomci panství opět rozdělili a v r. 1708 prodali hrad Vikštejn s Radkovem a Lhotkou Marii Františce Apoleně z Reichu. Tehdy majitelé na hradě již nesídlili a neudržovali jej, takže chátral. Když Jan Julius Frobel postavil v l. 1774–1776 nový zámek v Dubové, Vikštejn byl nadobro ponechán svému osudu. Do počátku vlády Josefa II. bydlel na hradě ještě poustevník Martin, pak však Vikštejn zcela zpustl a změnil se ve zříceninu.

Je pochopitelné, že hrad s tak bohatými a romantickými dějinami byl opředen řadou pověstí, které uchovala lidová tradice. U zakladatele hradu Vítka z Kravař byl prý hostem známý německý minnesänger Walter von der Vogelweide, jemuž byl také v r. 1930 postaven před hradem pomník.

Od minulého století se na hradě prováděly příležitostné archeologické vykopávky. Již v r. 1856 tu byly – podle vlastivědného badatele R. Sakrejdy (1933) – nalezeny mince, později ostruhy, zbytky koňských postrojů, zbraně, zámky, hřebíky, závaží, kovářské náčiní a různě zbarvené kachle s vypálenými reliéfy (údajně z 15.–17. století). Ve sklepě pod velkou věží se našly lidské kosti a v tajném klenutí dokonce kostra ženy (asi zazděné). Tyto nálezy se bohužel nedochovaly.

V 70. letech 20. století byly hradní zříceniny důkladně opraveny.